Na konci roku 2008 vyšel rozhovor s Pavlem Jevulou v lifestylovém magazínu Satisfakce.

Text: Lenka Pospíšilová
Foto: Kiva

Ulice je největší módní trend Podle vlastních slov patří ke šťastným návrhářům, protože navrhuje malosériové kolekce pro českou firmu a ještě mu zbývá čas na autorské práce. Pavla Jevulu vyneslo na současnou pozici ocenění Top Styl Designer, které získal  na veletrhu Styl v únoru 2005.

Co vás přivedlo k módnímu návrhářství?

Inspirovala mě babička, která dřív šila v prvorepublikovém salónu v Moravské Ostravě. Když jsem byl malý a ona mě hlídala, pomáhal jsem jí stehovat modely. Bavilo mě to, tak jsem šel na oděvní průmyslovku do Prostějova.

Prostějovská oděvní průmyslovka byla vždycky zaměřená hodně technicky. Teď je to pro vás asi přínosné, ale jak jste to hodnotil v době studií?

Samozřejmě všichni dnešní mladí návrháři chtějí hlavně navrhovat, ale ubývá těch, kteří návrhy budou umět realizovat. Naše třídní Aloisie Přikrylová, která nás měla právě na konstrukci střihů, byla hodně přísná, ale teď se to hodí. Šití vůbec hodnotím kladně a nedělá mi problém. Všechno co vymyslím, jde vždycky zrealizovat. Není to jen plané kreslení na papír.

Kde jste pokračoval ve vzdělávání?

Šel jsem na vyšší odbornou školu propagačního výtvarnictví, ale tu už jsem studoval při zaměstnání. Pracoval jsem tehdy jako technolog v jedné oděvní firmě. První zaměstnání byl trošku šok a dodnes na ty dva roky nevzpomínám zrovna rád. Školu jsem absolvoval, ale nikdy jsem se profesi grafického designéra nevěnoval. Pak jsem byl dva roky na vojně a po ní jsem se zase vrátil k oděvům a nastoupil do Otavanu Třeboň.

Na vojně? Málo návrhářů bylo na vojně.

Ze začátku jsem se dostal do vojenského prostoru Libavá a dělal psovoda. Nemám ke psům zvláštní vztah, naopak jsem tehdy řekl, že mě pes pokousal a přesto mě do roty psovodů zařadili. Hlídali jsme muniční sklady. Pak mě naštěstí přeložili do Opavy a já měl najednou pocit, že jsem ve velkoměstě. Dělal jsem písaře na štábu, to už bylo v pohodě.

V Otavanu už bylo lépe?

V Otavanu jsem dělal modeláře, takže jsem konstruoval střihy. Zužitkoval jsem v praxi, co jsem se naučil ve škole. Tam jsem se také potkal s panem Josefem Ťapťuchem, který s Otavanem tehdy spolupracoval. Měl jsem zajímavou práci a dostal jsem se také na přehlídky. Pak jsem přišel do Brna do firmy, která se specializovala na výrobu střihů a teď navrhuji pro značku Rialto dámské oblečení, k tomu si dělám své autorské kolekce a zbývá čas ještě na přehlídky, focení a další aktivity.
Mám výbornou práci, málo komu se podaří takovou najít. Díky tomu, že je Rialto malá firma, můžu ovlivnit úplně všechno od výběru materiálů, střihy a samozřejmě také výslednou cenu. Kdybych dělal pro firmu velikosti OP Prostějov, tak neovlivním nic. Mě omezuje jen trh, rozhodně ne šéfové. V Rialtu jsme dva designéři, Dana Cencingrová na těhotenskou módu a já na klasickou. Stanovili jsme si sami nějakou cenovou hladinu, kterou nechceme překročit, aby modely byly dostupné pro širší zákaznickou skupinu. Teď zrovna připravujeme sedmou sezónu.

Potkáváte svoje modely?

Potkávám a je to příjemný pocit. Vesměs i hezké podívání, ačkoliv někdy to ta dáma skombinuje s něčím, co já bych zrovna nevybral, ale když se cítí dobře, nezbývá než akceptovat její volbu.

Hodnotíte české ženy na ulici?

Nehodnotím, touto profesní deformací naštěstí netrpím. Dívám se spíš na ty pozitivní příklady pro inspiraci. Ulice je největší módní trend, ne to, co někdo někde vymyslel a v podstatě to nikdo nenosí.

Přibývá těch dobrých příkladů?

Myslím, že ano. Ačkoliv se nedá tvrdit, že dobré odívání je jen otázka peněz, rozhodně finance roli hrají. Lidi často dávají přednost něčemu jinému, než je móda. Raději si koupí levné oblečení, než aby si pořídili něco kvalitnějšího, co jim i déle vydrží. Častý je i krátkozraký přístup, který vyústí v nakupování na tržištích.

Co si vůbec myslíte o „fenoménu” vietnamských tržišť?

Je to problém, protože ničí českou výrobu, český textilní průmysl a také vkus lidí. Vietnamci se snaží navázat na evropskou mentalitu, ovšem tak, že kopírují kvalitní značky, ale šijí z nekvalitních materiálů a s přídechem svého východního vkusu. Výsledek pak nemůže vypadat dobře.

Myslíte, že tato éra v dohledné době skončí?

Naopak si myslím, že to bude čím dál tím horší. Všechny textilní firmy přenesly výrobu do Asie. V Evropě už nikdo nešije, takže to za chvíli nikdo nebude umět a zmizí kapacita, která by výrobu oděvů případně přijala zpět. Až Asie za pár let zvedne ceny, mnohé firmy se budou divit, co nastane. Dobrý směr to rozhodně není.

Jaká ocenění jste získal a jaké příjemné následky to mělo?

Top Styl Designer 2005 bylo nejprestižnější ocenění, které jsem dostal a díky tomu se mi podařilo získat práci v Rialtu. Navíc se ukázalo, že přehlídky návrhářů na Stylu v Brně sledují i výrobci a výtvarníci se s výrobou (alespoň občas) propojují. Workshop u Liběny Rochové a prezentace mojí vítězné kolekce v jejím studiu v Praze byly také příjemné a užitečné. S Liběnou Rochovou příležitostně spolupracuji a zrovna teď chystáme jeden projekt. Také jsem pro značku Blažek navrhoval trička. Zní to trochu paradoxně, protože je to firma s korektní pánskou módou, ale oni chtěli odlehčit letní kolekci a začínali s džínovou řadou a přáli si ode mě vytvořit potisky na trička.

Spolupracujete ještě s jinými návrháři?

Nejpravidelněji spolupracuji se studiem AlešBáry na kloboucích. S Petrem Kaloudou jezdíme často na stejné akce, takže si pomůžeme třeba při fitingu, ale společné kolekce netvoříme. K jedné dřívější kolekci společenských šatů jsem měl bižuterii od Jablonexu. A součástí poslední kolekce Stalker, která měla letos v srpnu premiéru na Stylu, byla řada šperků Amorike, které navrhnul Rony Plesl také pro Jablonex.

Navrhuje se vám lépe pro ženy nebo pro muže?

Dámské modely jsou jakoby jednodušší. Na modelku, když to přeženu, pověsíte cokoliv a vypadá to dobře. U pánů je to složitější. Některé věci na mužích působí komicky nebo až moc jemně, a to se mi příliš nelíbí. Nemám rád androgyní věci. Přesah mi nevadí, ale nesmí se to přehnat. Muži jsou v zakázkové tvorbě skoro vděčnější zákazníci a dají si poradit. Ženy oblečení více řeší, vědí co jim sluší nebo si to aspoň myslí.

Často navrhujete pro klienty?

Nemám zrovna velkou klientelu, zakázkami se neživím. Spíš navrhuji pro přátele a známé. Dialog a kompromis je ale důležitý vždycky. Nemá smysl, abych vytvořil kreaci, v níž se člověk nebude cítit dobře. V poslední době hodně dělám svatební šaty, protože se mi kamarádky začaly hromadně vdávat.

Kde se vidíte za pět deset let?

Vlastní obchod zatím neplánuji, protože nejsem obchodník. Oblékám Dariu Hrubou pro pořad České televize Móda, extravagance, manýry, ale oblékat zástup hvězd show-byznysu asi také nebude můj cíl. Daria mi stačí. Rád bych se dál věnoval kolekcím pro Rialto a k tomu tvořit své autorské kolekce. Současný stav věcí mi vyhovuje, ale nebráním se ani nějaké zahraniční stáži nebo přehlídce.

Pavel Jevula – ve svých autorských kolekcích se zabývá zejména sociálními tématy: ESC (byrokracie), Paměť 05 (holocaust),TJ Orel (sport vs. business). Autorské kolekce prezentoval v Galerii oděvních designérů v Praze, v galerii Mánes na Prague fashion weeku, v umělecko-průmyslovém muzeu v Brně a na velvyslanectví ČR ve Vídni. Je držitelem prestižního ocenění Top Styl Designer z veletrhu Styl v Brně. Podílí se na vzniku pořadu České Televize – MEM. Spolupracoval s Jablonex Group, Blažek Praha, Dominique mode. V současné době navrhuje sezónní kolekce dámské módy pro značku Rialto, které se představily na mezinárodních veletrzích CPD Düsseldorf, MMC Leipzig, Styl a Kabo Brno, Móda Praha, Poznaňských dnech módy a na přehlídce pořádané Wirtschaftskammer ve Vídni.